Třeskutý pohled do zrcadla. PŘÍBĚH, nebo SEN?

Příběh z „regresního putování“, který jedné ženě odkryl odpověď na její otázku: Proč se často lidé narodí s obtížnými vlastnostmi jako závist a vztek, ale k toleranci a pochopení druhých se musí dopracovat?

Vidím chumel černochů, otroků, stojím tam a koukám se na ně, prohlížím si je. Jsem takovej tlustej muž, starší. Jsem oblečenej v červeným plášti se zlatým, všechno je hrozně honosný a bohatý, brokáty, zlatočervený… Na nohou mám bytelný sandály. Jsem strašně tlustej, a ti otroci, ti jsou takový štíhlí…  Jsou úplně černí, ale mají na sobě nějaké obruče, spíš jsou to ozdoby, s tím tancujou…

Stojím na přehledném místě toho trhu, na jedné straně vidím takový zubožený lidi v klecích, a na druhý straně vidím takový vyšňořený, a jsou jich tam spousty. Pořád si je prohlížím, posuzuju, protože je pro někoho kupuju, vybírám. To je moje práce. Ty, co jsou takoví vyšňořený, tak ty už jsou koupený, a ty zbědovaný, po nějaký dlouhý cestě lodí, ty tam stojí takoví vyděšený, hrozně… A jsou v klecích, natahují ruce ven, jako by prosili… a je tam hrozná špína a zápach.

Jsem hrozně tlustej a jsem zlej. Mám honosnej dům a okolo něj jsou stromy a fontánky a uvnitř spousta sluhů. Ti se mi klaněj a všichni se mě bojí. Ale já mám taky černou kůži. Když přijdu do síně, na stole je nepřeberné množství různýho jídla a já se cpu. U stolu sedí žena, ne že by měla černou kůži, a je tam taky nějaký dítě. A ta žena mě nenávidí. Je to moje žena. To dítě je chlapeček, můj syn, na toho jsem pyšnej, k tomu mám dobrej vztah, ten tam sedí, ten se mě ani dokonce nebojí. Kouká na mě a dělá takový skopičiny a ví, že mu to všechno projde. Ta žena byla otrokyně a já jsem si ji vzal k sobě, protože jsem chtěl. Ale já jsem ji tím zachránil. Viděl jsem ji, byla velmi hezká, byla taková poddajná, ale jsem jí, když přišla ke mně, dusil, a je tu nešťastná, nenávidí mě. Takže taková „svoboda“, vykoupená svoboda…

Většinu dne obvykle trávím na trhu s otroky. Já ty otroky dodávám, prodávám je dráž, než jsem je koupil, prodávám je různým boháčům, kteří už nechtějí chodit na ten trh a chtějí už mít připraveného, umytého otroka. A taky hlavně silnýho a svalnatýho. Já se tedy soustřeďuju na výběr těch otroků.

Jeden den, kdy není trh, jsem doma a chodím po domě. Vidím se v zrcadle, svoji tvář, svoji postavu, sebe, a mám takovej nepříjemnej pocit. Myslím na to, že kdybych byl já mezi těmi otroky v té kleci, kdo by si mě vybral. Že já v podstatě rozhoduju o těch lidech, dělám výběr, a najednou přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych prostě já byl v tý kleci… Tlustej, bez těch krásnejch šatů, že by mě vlastně asi ani nikdo nechtěl. Jako otroka. Divná představa, ale nějak mě to napadlo. Je to změna myšlení, možná i to dítě mě k tomu přimělo. Má na mě velkej vliv, ty děti jsou často upřímné a člověk se nad tím pak musí zamyslet. A trošku teď začínám přemýšlet i víc o té ženě, že je tam nešťastná. Sice jsem ji zachránil, poskytl jsem jí přístřeší, ale myslím na to, že by možná jako nějaká otrokyně nebo služka byla šťastnější.

Začal jsem přemýšlet nad sebou. Je to pocit takovýho odporu vůči sobě. Před tím to byl jen pohled do zrcadla, kdy jsem tam viděl toho tlustýho člověka, ale pochopil jsem tam nějak víc… A absolutně nevím, co s tím. 

Zase jdu na ten trh, a vybírám pro ty pány takový ty statný otroky, a pak jsem si tam všiml takovýho neduživýho kluka, a já jsem si ho vzal. K sobě domů. Dal jsem mu tam jídlo a všechno, co potřebuje. A prostě jsem ho tam vzal. A měl jsem z toho takovej pocit, jako bych něco… odčinil. A ten otrok s tím mým synem, on byl sice takový větší a starší, se spřátelili. Vzniknul mezi nimi takovej přátelskej vztah. On mu tedy sloužil, Gošinovi, ale také ho ochraňoval, nějakým způsobem, a taky mu vyprávěl o svý rodině. Takže vlastně tam vzniklo něco, co bylo docela dobrýho. Protože toho kluka by třeba i zabili, nebo cokoliv, když by byl takovej neduživej. A možná jsem tam pochopil, že ta hodnota člověka… že vybírat podle svalů, to jo, ale že takovejhle člověk může leccos přinést, prostě může být stejně dobrým otrokem nebo sluhou. Ale zase na druhou stranu takový ti zdatní otroci, ti mohli vykonávat ty těžký práce. Ale takovejhle neduživej otrok, a jeho přínos tomu mýmu klukovi, byl velký. A dokonce i ta žena se začala nějak na mě dívat jinak, trošku. Po tomhle skutku. Nevím, co se stalo, že se ve mně ozvalo to srdce. Možná to bylo při tom pohledu do toho zrcadla. Možná člověku někdy něco dojde, co dlouho neviděl, a je dobrý, když má možnost něco, alespoň trošku, napravit. 

Život plyne, jeden den za druhým. Teď ležím na posteli a vnímám sebe, tělem pořád stejně neforemnýho, z tý tloušťky mám různý nemoce, a nemůžu se už ani moc hejbat. Vlastně nejsem ani moc starej, ale cítím, že to tu brzy opustím. Ale co vidím, je ta žena, ta je možná i ráda, že člověk odchází. Ale ten syn a ten malej otrok, tak tam je úplně vidět, že je jim líto, že odcházím. A ten černoušek je takovej vděčnej. On tam stojí a nic neříká, ale může tam prostě bejt, což jako není moc obvyklé. Že by otrok stál u lůžka umírajícího. A vidím teď taky před očima ty mraky prodanejch otroků, těch vybranejch, takový černý zástupy vidím před sebou. A všichni na mě koukaj takovýma smutnýma očima, necítím ten jejich žal, ale cítím to jako hroznou tíhu, ale cítím taky, že jsem nemohl dělat nic jinýho.

Ať jde člověk jakoukoli cestou, nakonec se na sebe musí podívat do pomyslného zrcadla, a tam se mu může odkrýt hodně věcí, vidí se více reálně, z jiné stránky. Ale zároveň tím vzniká šance se změnit. Je tu vždy, změnit i tu zlobu, a částečně odčinit zlé skutky, které vykonal. 

Když se nám daří, a děláme věci dobře, uvádíme tím do souladu to, co se děje okolo nás, co se děje nám. Objevujeme tím krásu, kterou občas vnímáme v křehké podobě květiny, toku řeky, doteku větru a vánku, a někdy i v klidu, jemnosti a harmonii vztahů.