Jistota se stává nyní, v těchto časech, nesmírně důležitým tématem. Možná bychom mohli říct i komoditou, ale ještě spíše je klíčem. Je něčím, co si dnes mnozí lidé v životě přejí, anebo po čem ve skrytu duše touží, bez toho, že by sami sobě toto přání úplně přiznali nebo ho dokonce vyslovili nahlas. Je to cítit ve vzduchu, a někdy i silně v našich osobních životech, v okolnostech. Tohle důležité přání nám tak ale odhaluje jiné téma, které je mnohem bytostnější, osobnější. Téma, které nám přináší možnost se zamyslet, a navíc prozkoumat do hloubky pod různými úhly pohledu svoje bytí – a tím tématem je SEBEJISTOTA.
Obvyklá, a tradiční cesta k vybudování sebejistoty se nám otevře, když se pustíme do něčeho, co si vybereme, věnujeme tomu úsilí, vůli, zlepšujeme se a daří se nám. A je to něco pro nás i ostatní hmatatelného, jedno jestli obor, v němž jsem dobrý, schopnost, kterou oplývám, talent, ve kterém zářím. Obvykle nám to přináší také stabilitu, zajištění základních životních potřeb, a také to, že nás druzí lidé přijímají. Je to cesta poctivá, ale je to také cesta nejlehčí. Takovou sebejistotu lze získat, ale lze ji také ztratit.
Opravdu zajímavé to začíná být tehdy, změní-li se okolnosti tak, že je nemohu ovlivnit ve svůj prospěch, tedy na obtížné, nebo i nepříznivé. V té chvíli je tu možnost si vybrat, zda cítit bezmoc, nebo se vydat na cestu, na níž čelím osudu. To ale znamená začít stavět sebejistotu znovu jiným způsobem, nebo ji dokonce začít budovat poprvé, úplně od základu. A tehdy je to již úplně jiné, a hra se hraje podle jiných pravidel, a za jiných okolností.
Tehdy je potřeba najít oporu, možná nějakým neočekávaným způsobem, v sobě samém nezávisle na situaci a možnostech. Přijímat sebe takového, jaký jsem, s tím, co mám i nemám, s tím, co umím i neumím. To znamená vystavit se prožitku, který přijde, a jednat tak, jak zvládnu nejlépe. A zachytit zkušenost, že i když jsem se na to necítil, měl jsem odvahu přicházející okolnosti přijmout, projít tím. Už odhodlání podívat se na to, co vidím, na nejistotu, možná obavy, přiznat si je, a šlapat tu namáhavou cestu, při níž každý vydrápaný krok mění mé pochybnosti na zkušenost, je velmi cenné. A ještě více to, že přes nejistotu a obtíže dál vyzařuji ochotu pokračovat a získávat další a další zkušenosti, hovoří o znovuobjevené nebo poprvé objevené vlastní síle a pomalém a hlubokém budování sebejistoty.
Vyžaduje to vnitřní sílu. Podívat se na to, jak věci opravdu jsou a nejsou. Odolat okolnostem, pokud jsou nepříznivé, pokud mne nestaví do dobrého nebo výhodného světla, a přesto umět ocenit sebe sama za projevenou sílu v té situaci být. S tím, kdo jsem a co považuju za správné. Skutečná sebejistota tedy předpokládá a vyžaduje schopnost kráčet podle svého svědomí, nezávisle na tom, co oceňují nebo si přejí druzí lidé. Tak se otevírá poznání světa, které není běžně dostupné.
Zažehnout sebejistotu znamená přehoupnout se do bodu, v němž se člověk vzdá dosavadního přesvědčení a hodnocení, co dosáhl, nebo nedosáhl, podle běžných a současných měřítek, a začne se dobrovolně a často i ochotně vystavovat zkušenostem, které přichází. A tříbí tak sám sebe podle výsledku. Podle pochopení toho, co v jeho vlastních očích následuje. Odveta, nezdar, strach, stagnace, nebo příležitost, soulad, důvěra, síla a naplnění. S tím, že dokážu odlišit jedno od druhého, vím, co to skutečně určuje. Jak a kam dojdu, tedy podmiňuje také moje poctivost, a to, co si určím za svá měřítka. Může to být například laskavost, pevnost, ochota vážit, schopnost podívat se i cizíma očima, i očima času, kam to vede, co to přináší a co to bere. Vyvstává tím ale nutnost zkoumat dění do podstaty věcí a překonání běžných hranic posuzování. To mě vede k pochopení souvislostí a k vypěstování vnímání, které je ryze osobní. Vědět, že volím to, co má opravdu cenu. K tomu si potřebuji citlivě vystavět kompas, hodnotový systém podložený vlastní, osobní zkušeností. V něm je zároveň ukryté i další a stálé poznávání světa, rozvíjení a tříbení vlastního vnímání. S čím jsem ochotný a schopný se popasovat – tedy jít a být podle vlastního rozhodnutí, ať to stojí, co to stojí.
A jestli kráčím touto cestou, vím, že to, co zažívám, není náhoda. Je to vydobyté a zasloužené. A poskytuje oporu. Naplnění podložené schopností naslouchat, a dobře, tomu, co mě přesahuje a co je zde přítomné, a na čem nakonec všechno, i to nejmenší, závisí. A proudí do života i skrze mě.
Po určitém čase s tím ke mně přichází jako dar, jako přirozená odměna pocit vydobyté vlastní hodnoty, kdy už člověk vystupuje s jistotou, cítí ji, protože ví, co je v jeho životě podstatné. A současně s ní přichází do života nezávislost vlastní každému, kdo nalezl oporu v sobě samém nezávisle na okolnostech. Takový člověk si je vědomý sebe, vlastní hodnoty, ví, co ji určuje a současně ovládá umění stát za tím, o čem jsem přesvědčený, že je dobré a blahodárné.
Sebejistota je síla, je to postupně, trpělivě a někdy nelehko budovaná vlastní schopnost cítit a vnímat skrze sebe a stát si za tím.