RYBÁŘSKÝ PŘÍBĚH jako poselství lásky a skromnosti

Dívám se na něj, má hodně opálenou kůži, jeho tělo je pevné jako by bylo celé z propletených svalů a šlach. Bere do ruky sítě a hází je do loďky. I v těch obyčejných sandálech z provázků, který s tátou nosíme, se s jistotou a silou opře a postrčí loďku na vodu, kde jí hned kolíbají první vlnky. Ještě udělá pár kroků, pak se vyhoupne nahoru a vidím ho, jak si rovná, co je potřeba a dělá jednu věc za druhou. A pak už, oblečený ve volných lněných kalhotách a košili jako každý den, rychle vyplouvá dál na moře a já na něj čekám. Slunce už hřeje a hodně svítí, táta se vrací z moře a veze ryby. Má jich dneska hodně. Pomáhám mu je čistit, a pak už je neseme na trh. Jsem ještě kluk, tak zatím nejezdím s tátou na moře a nesu tu menší nůši, ale všechno mě učí. Vracíme se a už vidím náš domek na pobřeží, od vody jdeme jen pískem, ale pak před domkem už se objevují i trsy trávy. Ještě spolu kontrolujeme sítě, jestli není potřeba něco spravit, aby se zase zítra dalo jet na moře.
Mňam, pečená rybička, vždycky zažene hlad. Sedíme s tátou u stolu, a i když je to uvnitř malé, máme tam všechno, co potřebujeme, stůl, židle, skříň, na policích nádobí. Sedím u stolu, a cítím tu vůni ryb a mořský vody. Táta mi vykládá různý triky, o moři a o rybaření, pořád mě učí a pořád mi klade na srdce, že když jemu se něco stane, jak se mám zachovat, co mám dělat, jak dál žít. Já si to ještě neumím představit, že bych zůstal sám. Taky po nás chtěj různý peníze, ti lidi, co je vybíraj. Jsme prostě chudý a chodíme prodávat ty ryby do města. Někdy toho ulovíme víc a někdy míň. Miluji moře a všechno, co s ním souvisí, a mám rád svého otce, ale bojím se o něj, protože není to vždycky bezpečné, vyplout na moře. Prostě to není bezpečné, hlavně když je bouře.
Dneska cítím strach, všechno je takový bouřlivý, že se bojím o tátu, jestli se vrátí z rybolovu. Čekám, čekám, nikde jako by nepřichází, ani v noci a pořád neustává ta bouře. Táta se pořád nevrátil, ale já na něj čekám, já doufám, že se vrátí. Že se třeba na tom moři dostal úplně jinam, ale že se vrátí na tom člunu. Takže ho pořád vyhlížím. Nepřichází a už začínám ztrácet naději, že se vrátí, je to málo pravděpodobné. Pak mi přinesou zprávu, že otec už nepřijde, že někde našli jeho tělo. To byl velkej žal, truchlil jsem, ale pořád jsem si pamatoval jeho rady, pořád jsem si připomínal jeho rady, které mi dal, a tak jsem nějak v sobě našel takovou sílu, že jsem si řek´, že budu dál pokračovat v jeho práci a že budu prostě statečnej a odvážnej, jako byl on. A to mi moc dalo sílu, i když to bylo hrozně smutný rozloučení.
Zůstal jsem tam a pokračoval jsem v tom, co jsem otci slíbil, i sobě. Chytám ryby a prodávám je a pořád se opakuje ten stejnej život, jakej měl můj otec. Tak takovej mám i já. Ničím jsem nesešel z týhle cesty. Jsem už zralý muž, který naplnil odkaz svého otce, nikdy nevybočil z cesty, zestárne a zemře buď na moři, nebo v chalupě, nebo na břehu. Vidím člověka, kterej bojuje za svoje přežití a kráčí pevně den za dnem…
Jsem ve člunu, dnes za hrozné bouře, ta vlna teď třískla, pak další a další. Myslím na otce i po těch letech, jak vlastně umřel. Vlastně bych chtěl skončit stejně jako on, buď na těch vlnách nebo na břehu… A teď mi to přestalo vadit, jako bych dokonal to všechno, co mi říkal. Jak jsem si zvolil jeho stejný osud, jeho cestu, tak i stejný odchod. Takže mi ani nevadí takhle skončit. Prostě ta láska k tomu otci byla hrozně silná. Teď už nevnímám, jak ty vlny smýkají loďkou, cítím to spojení s tátou, to, jak jsem šel po té cestě stejně pevně jako on.

Dovolím si říci, že různí lidé by v tomto příběhu našli jeho poselství a pojmenovali to klíčové, co přináší, rozdílně. A dokonce si troufnu říct, že by všichni měli pravdu. Já v něm cítím silnou stopu otcovské lásky a síly, a žena, které se tento příběh odkryl jako část její minulosti, jej dostala od vyšších bytostí jako poselství skromnosti. Jedná se o podstatu skromnosti, kdy se člověk bez toužení a hledání v „pestrosti“ světa soustředí na svůj život, s tím, že má dost. Lépe tak určuje kroky, city, zaměří se na to, co umí, nebo se učí. Nese s sebou soustředění se na svůj vnitřní kompas, své cíle i cítění, ne na „zrcadlo úspěchu“, radostí, hezkých věcí a požitků. Nejsou samy o sobě špatné, ale považovat je za rozcestníky a ukazatele správného směru a toho, že jsme uspěli, obvykle vede k tomu, že se vydáme chybnou cestou a mineme cíl. 

Než začnete to povídání považovat za morální promluvu a kázání, tak rychle doplním, že tenhle příběh „získala“ a prožila při regresní terapii žena, velmi vzdělaná a šarmantní, jako odpověď na otázky, čeho, jakých postojů se zbavit, aby se jí lépe žilo, co jí brání v jejím osobním vývoji a na co se zaměřit, co rozvíjet. Na tohle se člověk neptá na začátku své životní cesty a ani v tomto případě to nebylo jinak. Je za tím již dlouhodobá práce na sobě a koneckonců jednalo se, v tomto případě, kdy jsem se jako terapeutka měla možnost setkat s touto ženou, o třetí regresi. Tam už člověk obvykle kope hlouběji a důkladněji😊. A při regresi často konkrétní příběh, který jinému člověku připadá chmurný nebo tvrdý, tomu, kdo jím prochází, přinese to hledané sdělení.

A odpověď přišla: Soustřeď se do sebe, se skromností, na to podstatné, a to důležité nemůžeš minout.