Je tu, mezi námi, přítomná Vyšší síla, která umožní, když není kam jít, se nadechnout a ucítit, že je tu pro mě naděje. Naděje moci pokračovat dál, cítit, být, konat, žít, ať udělal člověk cokoli.
A začíná tehdy, když člověk pochopí, pocítí tíhu chybných činů. Kterými tvořil cestu a skutečnost po kratší nebo i po velmi dlouhou dobu. A které nepřinesly druhým lidem mnoho dobrého, právě naopak. Začíná tehdy, když si člověk uvědomí tu tíhu, zmar, neúprosnost, tlak takových bezvýchodných podmínek. A jak plyne čas, ocitá se člověk sám v takovém světě, a má ho nyní „plně k dispozici“. A pak neví jak dál.
Ocitá se v bezvýchodné situaci, stavu, životě. Je tu však dar, který je možné dostat a který v takové chvíli přinese šanci. Musí se však najít člověk, který přese všechno, co se stalo, ten dar udělí. A z toho okamžiku se začíná odvíjet naděje, otevírá se možnost dalšího života, vývoje, kdy podmínky již nejsou zcela neúprosné a tvrdé. Pokud jeden člověk poskytne druhému v určité chvíli, i přes to, co odejmul, šanci kráčet dál.
Nejde však jen říci, že je teď mé bytí obtížné, neúprosné, a žádat o šanci, o poskytnutí další možnosti na dobrý život. Nejdříve je potřeba kroužit jako sokol opisující v závratné výšce ve své letové siluetě bez zaváhání prostor. A stejně ostrým zrakem, jako se dívá on, se dívat na to, jak život tvořil, co do něj přinesl, a chápat a vnímat, že to by měl být nyní jeho úděl. Vykreslit obraz souvislostí svých činů a dojít k jeho pochopení a procítění.
Přesvědčení, že na takové jednání jsem měl nárok a nyní mám nárok na odpuštění, pod tímto neúprosným pohledem v opisovaném krouživém pohybu, kdy jsou rozpoznatelné příčiny a následky, mizí. A zůstává pouze neúprosný dojem z projevených činů a bezčasovost. Je tu však přítomný příslib naděje, neuvěřitelné tušení možného zvratu, které je ale zcela postavené na dobré vůli a vlídnosti v srdci druhého člověka. Jestli mi tuto šanci, darovanou lidem Vyšší silou, chce poskytnout.
Tato neviditelná síla tak na Zemi a do lidského života přináší tajemnou možnost, a to dát šanci dobrému, zmírnit následky. Tu šanci může jeden člověk poskytnout druhému, stejně jako ji může jeden člověk od druhého obdržet. A tam, kde by byla velmi dlouho jen spálená země, přitékají do života prameny vlídnosti a otevírajících se dobrých možností, které zmírňují následky a ze spáleniště činí místo k žití. A tak milosrdenství poskytuje druhému možnost dalšího vývoje. Že je to možné? Ano. Že je to samozřejmé? Ne. K tomu se musí potkat dva. Ten, který i přes neúprosnost toho co vidí nebo zažil v minulosti druhého, tu šanci dá. A ten, který v hloubce svého srdce jasně cítí tíhu, která je za ním i před ním. A co to do života přináší. A že pokud v té chvíli nenastane něco neuvěřitelného, co vše zmírní, a namísto tvrdosti a neúprosnosti poskytne šanci na lepší nebo dokonce dobrý život, to tak i zůstane.
Do osudu člověka tak přichází pochopení, pokud je pozve dál. K lidskému osudu patří chybovat, a i tím způsobem se učit, ale nemělo by tam patřit přání a touha vše tak nechat být a pokračovat bez obav a bez výčitek dál. Nechtít pochopit, z čeho aktuální, přítomné bytí mého života vzešlo, a upřímně necítit přání pochopit, jak mohu žít lépe a jak mohu získat příležitost to uskutečnit. Pochopení, hluboké, správné přání a vlídnost a laskavost mění nebo mohou měnit život. Bez nich zbyde pravděpodobně jen spálená země.