Pravda je přítomna v Bytí. Prostupuje jím. Našimi životy. A střetnutí, setkávání s ní je proměňuje. Těm, kteří to vědí, i těm, kteří to nevědí.
Pravda tu je, je součástí našeho života, našich životů, a zároveň je přesahuje. Když o tom přemýšlíme, nejdříve se nám zdá, že jsou to dvě oddělené věci. Může nám proto připadat, že pravda je určitý nástroj k posuzování. Jak se na to dívám? Je tohle pravda? Není to pravda?
Když začneme přemýšlet, jak ji vysvětlit, její význam, podstatu, začneme nejspíš něčím konkrétním. Že něco se stalo, nebo nestalo. Někdo něco udělal, nebo neudělal. Když se jedná o události z mého okolí, které mohu ověřit, je to jednoduché. Pak je pravdou to, co se shoduje se skutečností. Je to pravda založená na faktech, ověřitelná a vztahuje se k dobře známému, hmatatelnému světu.
Pokud na sebe ale nechám působit ten hlubší pocit, který mám, když se ve mně tahle otázka objeví, tak přijdu na to, že vodítko je poměrně jednoduché. Ať už je to, o čem přemýšlím, dokazatelné, nebo ne, to, co se ve mně probudí, je pocit, přesvědčení. Že něco je, či není pravdivé.
Blíže k poznání a překonání času
Tušíme však, že pravda je ve své podstatě něco více, dotýká se samé podstaty Bytí. Je tu, je zničitelná. K tomu poznání nás navádí a to nám prozrazuje otázka, která v nás občas vyvstává, když se ptáme, zda je to pravda. Obvykle se to týká věcí zásadních nebo věcí, které jsou pro nás velmi důležité. V antické filosofii byla Alétheia (ἀλήθεια, řecky pravda) vyjádřením významu neskrytost. Také můžeme říct něčím, co je zjevením, je živoucí, existující. Pravda vyjadřovala označení skutečného poznání, které stálo v protikladu k pouhému zdání.
Co je pravdivé, popisuje nebo vyjadřuje podstatu věci, jevu nebo události nezávisle na nás. Ta podstata zůstává, přetrvává, i když popisujeme konkrétní událost nebo třeba člověka nepravdivě. (Ať už je důvodem, proč vyjadřuje některý člověk něco nepravdivě, je nepochopení, omyl nebo lež.) Právě ta podstata dává něčemu nebo někomu život. My jsme pravdu v určité chvíli mohli poznat, nechápat nebo popřít. A to můžeme, i když zkoumáme minulost. Ale pravdu samu to neovlivní. Pravda sama překračuje hranice času. Ta zůstává.
Trvalost a smysl vnímavosti
Přitažlivé a silné na pravdě je, že je možné se k ní dobrat i přes „falešná pojmenování“. Nedá se ukřičet, nedá se spálit nedá se popřít. Vnějškově? To ano. Můžu ignorovat člověka, který ji říká. Můžu spálit knihu nebo skicu, která ji zobrazuje, můžu si pořídit mnoho nástrojů a využít postupů, které ji převálcují. Je ale nesmírně zajímavé, že pravda takto nezmizí. Možná pro tu chvíli, pro člověka, nebo více lidí, ale sama o sobě zůstává při životě.
Jak ji mohu poznat? Někdy nám k tomu stačí zkušenost a intelekt. Ale ne vždycky. Je třeba připojit také osobní schopnost něco vycítit, nejlépe založenou už na vlastní zkušenosti, kdy se věci později ukázaly jako pravdivé, nebo nepravdivé. A my jsme si tak ověřili, že jsme to (vy)cítili správně. A právě ten určitý osobitý pocit evokuje tušení pravdy, které jemně, ale nepopiratelně zachytíme. A pro naše bytí je stěžejní, protože i když nejsme filosofy nebo třeba spisovateli, ten pocit známe. Je vlastní každému vnímavému člověku. Je něčím, co nás přesahuje a zároveň provází. Pravdu mohu vnímat, nebo se ji snažit zachytit, a přesto ji míjet, nebo záměrně popírat, a přesto je stále tu, přetrvává. Měnit se může tedy jen můj postoj. Co to přináší, je věc jiná.
Zdroj pravdy
Pravda je součástí stvoření, Bytí. Člověk má možnost pravdu poznávat, ale není tím, kdo ji ustanovuje. Pravda se opírá o určitý řád, který stavbu veškerého Bytí, a lidského života, jenž je jeho součástí, tvoří. A pokud jednáme podle toho řádu, jednáme podle zákonů, které udržují podpírají samotný život. A pokud ne, pak stavíme na něčem, co není pravdivé, co se jen tak tváří, ale nemá svou vlastní podstatu. A to i přes všechnu zdánlivou sílu, atraktivitu nebo přesvědčivost, kterou to vyzařuje.
Je to jen otázka času, než taková stavba spadne. Ale může to trvat tak dlouho, že k tomu nestačí život jednoho člověka, aby se toho dočkal, a tedy to poznal. U některých situací, událostí nebo vztahů se můžeme dočkat naopak velmi rychle. A ve smršti a záplavě informací a podnětů, které víří všude okolo nás, to často pouštíme z hledáčku. A je to škoda. Proč si neříct, to za nic nestojí, to je jen vějička? Může mi to přece poskytnout dobrý pocit, že se nechci nechat ošálit a zahodit třeba i jeden den svého života. Anebo zahodit i delší období. Protože to, co se neopírá o pravdu, nakonec padne.
Vliv pradávné síly
Pravdu celou se nám odkrýt nepodaří, to je jako poznat a pochopit celé stvoření. Ale můžeme ji rozpoznat v myšlence, nebo i ve slově. V konkrétním skutku. V dobrém záměru. Ten pocit přináší člověku, který ho už zažil, pocit síly, jiskry. Kdy se potkávám s něčím, co tu stále je, co září, a nezmizí, poskytuje mi tak oporu… Je to živoucí.
Dá se na ní stavět, někam to vede, i přes neshody, rozdílné názory, které uzrály rozdílnou životní poutí. To, co řekne a na čem staví člověk a je založené na pravdě, je dlouhotrvající a spolehlivé.